Na buclaté číslo roku 2022 jsem se moc těšila, ale nevím nevím, jestli naplnilo moje očekávání pohodového roku.:)

Zlomená ruka a Covid

Ještě ani nezačal a už si den před Silvestrem Lily zlomila ruku, když běhala u nás po schodech s návštěvou. Když už jí měli konečně sundat sádru, dostali jsme všichni Covid a nemohli s ní tedy jet do nemocnice. Respektive v nemocnici jsem díky nepříznivému průběhu skončila na kapačce já. Sádru jsme nakonec sundávali doma, což byla asi lepší varianta než 5 hodin čekat v Motole jako při kontrolní návštěvě. Leden tedy nezačal úplně dobře, ale milé bylo pozvání do Bohatého kongresu od Lenka Eywa a krásné ohlasy na náš rozhovor. 

Nemilé bylo, že jsem měla docela jasný plán, co se týká psaní knihy, ale ten byl neustále narušován vnějšími okolnostmi. Dokonce jsem byla pevně rozhodnutá, že neotevřu nový běh kurzu Útulný domov krok za krokem dokud neodevzdám rukopis, ale když jsem viděla, že bych musela jarní běh zrušit úplně, nakonec jsem se rozhodla, že kurz nabídnu v únoru. Minikurz, který mu předcházel byl skvělý a já už se začínala těšit na všechny ty projekty, které si ženy v kurzu navrhnou. Na den, kdy jsem otevřela brány kurzu nikdy nezapomenu. Bylo to 24.února a přesně v tento den začala i válka na Ukrajině. Že to byl čtvrtek si určitě budu pamatovat do konce života. Najednou jsme všichni nevěděli, co dělat, co bude. Zachvátila nás panika a zoufalství. Zlo, utrpení a smrt byly najednou tak blízko. Po prvotním šoku bylo zřejmé, že je třeba žít a pracovat dál, byť bylo těžké si to zpracovat. Do kurzu se mnou nakonec naskočilo úžasných 40 žen a bylo vidět, že jsme se všechny potřebovaly soustředit na ty normální věci. Kromě práce se ženami v kurzu a na mých projektech to pro mě byl i update našeho domova. Po deseti letech jsem odvezla na přečalounění tři křesla, dvě pracovní židle na kolečkách do pokojů dcer a sedák do zádveří. Nerada totiž vyhazuji ještě funkční věci a když už je na nich vidět zub času, raději je trochu vylepším, například novou látkou na čalounění. Kromě práce jsem přijala pozvání do rádia Applaus k rozhovoru s Věrkou Klimšovou.

Zanzibar, workshop o materiálech a znovu Covid

Psaní knihy pro mě úplně normální také nebylo. Už od nového roku jsem vstávala mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní, abych pracovala na knize o zařizování interiérů. Smlouvu s nakladatelstvím jsem podepsala už v létě 2021 a rukopis jsem měla dávno odevzdat. Soustředit se na psaní přes den bylo téměř nemožné, protože jsem byla neustále vyrušována dalšími pracovními povinnostmi. Zkraje března oslavila Lily své 7. narozeniny a o týden později jsme už seděli v letadle směr Zanzibar, kam jsme se vypravili na jarní prázdniny. Hory pro mě nepřipadaly v úvahu kvůli loňskému zranění a operaci kolene a všichni jsme cítili, že potřebujeme slunce, kterého jsme si tedy užili, narozdíl od moře, až až. V našem ubytování jsem byla celkem za exota, to když jsem z různých míst vysílala odpovědi na dotazy do kurzu a večer pořádala setkání na Zoomu. Rána jsem stále věnovala knize a jeden den jsme jeli nakoupit sešity, propisky a lízátka pro děti v místní škole, kterých bylo k tisícovce. Jsem ráda, že jsme měli možnost ukázat našim dětem, že standard jejich škol není všude samozřejmost a tím myslím hlavně prostředí. Na konci března jsem doma pořádala pro své on-line klientky už po několikáté půldenní workshop o materiálech. Mám vážně ráda, když se mohu s ženami, která znám z on-line světa potkat i na živo.

2.dubna vyhrála Sofi dvě zlaté medaile. Jednu za plavání na 50 metrů a druhou za figury v Akvabelách a všechno vypadalo skvěle. Jeden z mých projektů se chýlil ke konci a i přes velikou únavu to vypadalo, že jaro přinese úlevu. Na Velikonoce jsme byli nachystaní, beránek upečený, ale zničeno nic udeřil podruhé Covid a poslal mě opět do peřin. 26. dubna jsme se švagrovou už ale zahájily v Motolském rybníku plavací sezónu. Plavání miluju a drží mě nad vodou i obrazně, když mám náročné období. Už už to vypadalo, že se všichni zotavujeme ze dvou Covidů, když si Lily cestou z pálení čarodějnic začala stěžovat na bolest kolene. Ukázalo se, že tam měla vodu, prý se to může stát po nemoci. Týden vůbec nechodila, takže ani do školy, a ten další jenom o berlích. Když jsem si spočítala kolik času jsem od Nového roku už ztratila díky nemocem mých a dětí, dalo to skoro měsíc. Taková doba se pracovně hodně těžko dohání a tak se postupně všechny mé projekty zpožďovaly a já byla čím dál více ve stresu. Chvil, kdy jsem zoufalá plakala s hlavou v dlaních přibývalo a já řešila jenom to, co zrovna nejvíce hořelo a do toho všeho jsem slíbila oběma dcerám dokončit update jejich pokojů.  

Někdy ve stejnou dobu jsem dostala silné nutkání odjet do Skotska. Chodit tam po kopcích a vyčistit si hlavu, zklidnění bylo to, po čem moje mysl toužila. Jediný termín, kdy bychom ovšem mohli odjet společně s mužem byl jeden týden v druhé půlce srpna, ale ve stejný termín už byla Lily přihlášená na příměstský tenisový tábor, což znamená každodenní vožení. Moc mě to netěšilo, ale neměla jsem čas to nějak řešit a hlavně jsem se během pár týdnů rozhodla, že případně pojedu i sama nebo s kamarádkou.

Akademie útulného domova, narozeniny a provaz

Začátkem května skončil kurz a já jsem začala trénovat na provaz, který jsem si hodlala dát k narozeninám, které mám poslední den v květnu. Mám ráda ty malé osobní výzvy, které brání tomu, abych v náročném období klesla k úplnému dnu. Stále jsem ještě vstávala ráno extrémně brzy, abych psala knihu a přes den se mohla věnovat Lily, projektům a také Akademii útulného domova, která na konci května oslavila šest měsíců od svého založení. Akademie je jedna z aktivit, na kterou jsem moc pyšná. Povedlo se mi vyvolat zájem o zařizování našich domovů podle pravidel, které nám to velmi ulehčují a ještě k tomu vytvořit bezpečné místo, kde mohou ženy tvořit a vzájemně si pomáhat. Společně se scházíme několikrát do měsíce u workshopu i vysílání odpovědí na dotazy. Práce v Akademii mě nabíjí energií, kterou si, zdá se, předáváme vzájemně. V půlce května jsem odjela s kamarádkami na víkend k Lužickým jezerům, kam vyrážíme pravidelně dvakrát ročně na brusle. Brusle jsem ovšem letos vynechala, ještě jsem si nebyla vůbec jistá kolenem a tak jsem jeden den strávila nerušeně prací na knize a druhý den jsem s nimi vyrazila na kole. Soukromě jsem si kromě provazu, který se mi opravdu podařil do konce května udělat, k narozeninám nadělila i nový koberec do obýváku a báječnou rodinnou oslavu na lodi. Narozeniny má totiž 4 dny přede mnou i naše dcera Sofia a dva dny přede mnou by je měl i můj táta. Slavíme tedy vždy dohromady. Z oslavy jsem byla úplně nadšená. Počasí se vydařilo a tak každá fotka, kterou jsme vyfotili, byla úžasná, stejně jako bylo milé se zastavit a povídat si. Bylo to krásné a navíc jsem ke svým 50. narozeninám dostala od muže ten výlet do Skotska, takže jsem byla v sedmém nebi a nemohla jsem se dočkat srpna. To jsem ještě nevěděla, co všechno nás v létě čeká. 

Kniha, práce a odjezd na léto

Červen byl ve znamení pracovních setkání, ale i vyčerpání a stresů z psaní knihy, která už měla být dávno odevzdaná v nakladatelství. Zkraje měsíce jsme si udělaly s mámou malý výlet k moři, který ode mě dostala k dubnovým narozeninám. Jely jsme nakonec jenom na 4 dny a už druhý den si ošklivě rozřízla nohu o kámen, takže moře si moc neužila. Bylo ale moc fajn strávit po dlouhé době čas jenom spolu. Zbytek měsíce tvořily kontrolní dny na stavbě, výběr zařizovacích prvků do projektů, ale také setkání s on-line podnikatelkami na marketingové přednášce Daniely Podolkové i setkání Czech Deco Teamu, kterého jsem členem už od roku 2014. Na úplném konci června se ale odehrály ještě dvě významné události, které spolu úzce souvisí. 27. června jsme měly se Sofi odletět za zbytkem rodiny do Chorvatska, ale já stále neměla dopsanou knihu. Když jsem cca o 5 dní dříve měla poslední konzultaci s mojí mentorkou v zahraničním programu, přišla řeč, jako obvykle, i na knihu. Podle mého výrazu jí bylo hned zřejmé, že se v tom stále plácám a nevím jak, ale donutila mě, abych dala veřejný závazek, že knihu odevzdám do pondělní půlnoci, tedy ještě před naším odletem. Měla jsem co dělat, abych tak nějak dala do pořádku vše, co bylo třeba vyřešit doma před odjezdem a tak si dokážete představit, že v pondělí ráno mi stále ještě k dokončení knihy zbýval notný kus práce. Navíc jsem ráno zakopla o náš starý koberec, který jsem o víkendu už neměla sílu odklidit z cesty a zlomila jsem si prostředníček levé ruky. Tedy, ještě jsem nevěděla, že je zlomený, ale rozměr, do jakého prst otekl a bolest, kterou způsoboval byly celkem jasnou předzvěstí. Nenechala jsem se ale odradit a celý den a noc pracovala na knize, a ráno v 5.15  jsem rukopis opravdu odeslala do nakladatelství. 

Rentgen druhý den zlomený prst potvrdil a do letadla jsem nastupovala už s kovovou dlahou. Sádru jsem rovnou razantně odmítla, protože představa, že se budu další čtyři týdny na vodu zase jenom dívat, jako rok předtím, kdy jsem si zranila pro změnu koleno, nepřipadala vůbec v úvahu. Byla jsem unavená z nevyspání a bolesti, ale fakt, že jsem knihu opravdu dokončila mě udržel bdělou až do večerních hodin. Honza už nás čekal na letišti a dovezl mě do postele. Spala jsem tak akorát, abych nabrala sílu a probudila se do nového dne čerstvá a v očekávání prima léta. To byla středa. V neděli odjel muž autem do Rakouska s kamarády na kolo a měl se vrátit ve středu. Protože jsem byla se třemi dětmi sama a bez auta, ještě před jeho odjezdem jsem nás zásobovala jídlem, abychom vydržely do jeho návratu.

Léto, další zranění a práce  

Léto v Chorvatsku úplně miluji. Narozdíl od Prahy, tam nemám problém dodržovat režim, přesto, že vařím a starám se o děti, stejně jako doma. Tentokrát s námi byla i kamarádka Sofinky, takže jsem měla děti tři. Ráno vstávám mezi pátou a šestou a do cca osmi hodin pracuji na terase. Brzy ráno je tam klid a tak se mohu nejvíc soustředit a udělám tak práce více než přes den. Kolem osmé si jdu zacvičit na pláž. Naštěstí to šlo i s ortézou na prstu, musela jsem si dávat jenom větší pozor. Cvičení mám cca na 20 až 30 minut, jak mi to zrovna vyjde a potom si jdu zaplavat. Připravena na další den si udělám k snídani čerstvé smoothie s listovou zeleninou a jdu vzbudit děti, aby všechny ty letní dny jenom neprospaly. :)

 

Už od začátku roku jsem měla v hlavě, že chci natáčet rozhovory s ostatními profíky v oboru stavba a zařizování interiérů, ale pracovní povinnosti a všechny ty nemoci mi nedovolily, abych začala po Novém roce, jak jsem plánovala. Splnila jsem si to až v létě a každé prázdninové pondělí jsem vysílala živě jeden rozhovor. Sama vždy radím, abychom si informace zjišťovali vždy hned u zdroje a tohle byla příležitost dozvědět se všechno, co vás zajímá a třeba by vás nenapadlo se zeptat. Na záznamy rozhovorů se můžete podívat na mém webu nebo rovnou na mém YouTube kanále.

Ve středu, kdy se měl vrátit muž, se větší holky rozhodly, že si zajedou na kole na kamenitou pláž na druhé straně zátoky. Měly s sebou mobil, takže jsem je pustila. Přece jenom jim bylo 12. U plotu na konci areálu nechaly kola a zbytek cesty musely pěšky. Sousedi vzali Lily na písečnou pláž a já tak měla chvilku pro sebe, kterou jsem vyplnila přípravou na workshop v Akademii. Za chvíli jsem sem zvedla, že raději půjdu za Lily a po cestě jsem volala Sofii, jestli v pořádku dorazily na pláž. Telefon zvonil, ale nikdo ho nebral. Vrátila jsem se pro kolo, kdyby bylo třeba jet za nimi. Dojela jsem za Lily a zkoušela opět volat a opět to nikdo nezvedl. Za 5 minut už jsem parkovala kolo u plotu a běžela na pláž, abych se ujistila, že jsou obě holky v pořádku. Bylo po páté hodině odpoledne, ale teplota vzduchu stále atakovala 35 °C. Byla jsem úplně zplavená, když jsem doběhla na pláž. Ještě jsem se ani nezorientovala, když mi zazvonil mobil. 

Ne, nebyla to Sofi. Byl to Honza a roztřeseným hlasem mi řekl, že měl nehodu na kole a jde v Rakousku okamžitě na operaci. Říkal něco o lokti a o tunelu. V té chvíli mi všechno splynulo. Byla jsem už tak dost vystresovaná z toho, že mi holky nebraly telefon a tohle jsem fakt nečekala. Můj strach, tentokrát o muže, ještě narostl, protože v zápětí zavěsil. Se slzami v očích jsem se rozběhla po pláži, abych našla holky na druhé straně, jak sbírají mušle. Batoh s mobilem ležel kus od nich. V první chvíli jsem jim vynadala za to, že neberou telefon, abych je vzápětí objala. Byla jsem ráda, že jsou v bezpečí, ale bála jsem se o Honzu. Když jsem dojela zpátky, volal mi náš kamarád, který tam byl s Honzou. Řekl mi, že Honza spadl v tunelu ve velké rychlosti z kola a je celý pohmožděný a čeká ho operace ruky a že mi potom ještě zavolá. Už jsem nemohla myslet na nic jiného. Navíc jsme byly bez auta a já nevěděla, co bude. Uklidňovalo mě jenom to, že žije. 

Honzovi při pádu pukla loketní kost, kterou museli lékaři sevřít železnou dlahou, aby ji udržely u sebe. Druhý den ho zpět do Chorvatska našim autem přivezl kamarád. Můj muž vypadal, že se právě vrátil z války ve Vietnamu a já na něj vypotřebovala všechny masti, které jsme v lékárně pro všechny případy měli. Vzhledem k tomu, že byl další měsíc na antibiotikách a nemohl být ve vedru, odletěli oba další den do Prahy, kde se o něj postarali rodiče a vozili ho do Motola na převazy. Já zůstala s dětmi a přesto, že za námi postupně přijeli kamarádi, musela jsem se o vše postarat sama. Do toho jsem skoro normálně pracovala, kromě rán jsem práci věnovala i většinu večerů a někdy při vaření obědu. Ceny zařizovacích prvků se zvyšovaly skoro co týden a bylo třeba objednat podlahu a dveře pro šest apartmánů, kdy každý měl dveře i kliky jiné a stejně tak podlahu. Zdá se to jako jednoduchý úkol, ale i tak zabral skoro tři týdny. Jakmile byla objednávka hotová, byly nutné asi tři kontroly, aby bylo vše na 100% v pořádku. Jediná chyba by tady mohla být hodně drahá. 

Aby toho nebylo málo, spadla Lily v plavkách mezi dva velké kameny a sedřela si nad zadkem kůži. Díky tomu ležela skoro týden na břichu a skuhrala a já opět vyrazila do lékárny, protože zásoby mastí jsem vypotřebovala na muže. Na konci července jsem si zašla na rentgen a ukázalo se, že prst je srostlý a mohu začít rehabilitovat. Vůbec jsem si nedovedla představit, co mohou čtyři týdny v dlaze s prstem udělat. Nejenom, že vypadal hrozně, ale dost to bolelo a hýbat s ním tedy fakt moc nešlo. Toto léto bylo opravdu poněkud bláznivé, protože se stala ještě jedna situace, o níž bych si myslela, že se nemůže nikdy stát.

Byl opravdu horký den a já se rozhodla vzít děti do blízkého zábavního parku. Slíbili jsme jim to už loni, ale díky mému zranění kolene to úplně nešlo. Vyrazili jsme tedy společně se sousedy a docela si to užili. Domů jsem se s dětmi vrátila až kolem desáté večer. Zahnala jsem je do postele a chtěla si jít ještě zaplavat. V té chvíli se vrátily z výletu i moje kamarádky a že půjdou se mnou. Vzaly jsme tedy ručníky a ani jsme se neobtěžovaly obléknout si plavky. Věděla jsem, že budeme plavat jenom kousek, k bojce a zpátky. Světla bylo dost a navíc jsem zvyklá chodit takto večer plavat. Ve vodě jsme si povídaly a pomalu plavaly k bojce. Plavala jsem první a za chvíli se už otáčela zpět ke břehu. Vidím Dášu, plaveme spolu, ale po chviličce jsme si všimly, že nemáme kamarádku. Rozhlížely jsme se tmavou vodou, ale ona nikde. Sice jsme na ni volaly, ale zároveň jsme věděly, že nás neuslyší, protože je téměř hluchá a do vody si naslouchátko sundává. Navíc ani moc dobře nevidí. Začaly jsme panikařit. V mžiku jsme doplavaly ke břehu a pobíhaly okolo, svítily mým mobilem a volaly, ale nikde nebyla. V hlavě jsem měla pouze jediné a to, kolik času uběhlo od okamžiku, kdy jsme zjistily, že ji nemáme. Mohla to být minuta, ale taky dvě. Dáša zůstala na pláži a já běžela domů, hodila na sebe plavky, jak nejrychleji to šlo, hodila mobil do pouzdra a s maskou a šnorklem jsem běžela zpět k vodě. Stále nikde nebyla, takže jsem se moc nerozmýšlela, skočila jsem do vody a začala prohledávat dno, svítíc si mobilem. Hlavou mi už běželo jak volám jejímu synovi a říkám mu, že M. není a málem se mi v té tmě pod hladinou zastavilo srdce. Nevěřila jsem, že se někdy budu potápět, abych v noci hledala pod vodou tělo mé kamarádky. Byl to zlý sen, jenom sakra skutečný. Po další asi minutě slyším, jak mě volá Dáša. M. se objevila na kraji zátoky. Stála tam nahá a vyděšená a všichni sousedi, které vyburcovalo naše volání na ni svítili mobily. Třásla jsem se jako osika, ale měla jsem dost rozumu, abych poprosila sousedy, aby přestali svítit, protože je nahatá a nemůže tak jít ven z vody. V klidu se tedy rozešli a já ještě zavolala na recepci, abych zrušila poplach. Ještě než jsem skočila do vody, křikla jsem totiž na souseda, ať volá na recepci pro pomoc. Byly jsme všechny naprosto vyčerpané. Já proto, že jsem si myslela, že se naše kamarádka utopila a ona, protože ve vodě úplně ztratila orientaci a myslela si, že se jí nikdy nepodaří dostat se na břeh. Doplavala totiž do místa, kde to nezná a je problém tam vylézt z vody. Vrátila se tedy vyděšená k smrti, s bodlinami od ježka zapíchanými v kolenou a dlaních. Trvalo ještě asi hodinu, než jsme se trochu zklidnily a mohly jít spát. Už s námi samozřejmě po setmění plavat nešla a nikdy nepůjde.

Někdy začátkem srpna se mi vrátil muž, ale stále nemohl na slunce, takže seděl uvnitř a pracoval. Po odvysílání srpnového workshopu do Akademie, jsem pomalu začala balit na cestu domů. Uvědomila jsem si, že jsem si vlastně moc neodpočinula a fakt jsem se těšila do Skotska, protože to naštěstí nebylo nutné zrušit. 

Skotsko, setkání s podnikatelkami a minikurz

Do Čech jsme se vrátili v pátek a hned na pondělí jsem měla domluvené focení s úžasnou Katarína Brič, na které jsem se moc těšila, ale; po létě jsem měla šílené vlasy a doma to také nevypadalo zrovna připravené na focení. Celý víkend jsem tedy rovnala a uklízela a nebo seděla na nehtech a u kadeřníka. Focení jsme nakonec s jejím úžasným týmem zvládli a moc jsem si ho užila.

Další den jsem se vydala na kontrolní den do Krkonoš a hned nato začala balit do Skotska. Plánovali jsme cestu úplně bez auta. Letadlem, tramvají, vlakem a autobusem jsme se dostali do Blairgowrie odkud jsme už vyrazili pěšky na stokilometrový okruh. První den jsme ušli pro mě neuvěřitelných 23 km a to ještě v nových botách. :) Sice jsem byla úplně hotová, ale začínalo se mi to líbit. Ta volnost bez auta mě nabíjela. Za pět dní jsme na kopcích potkali asi 14 lidí, z toho jsme jich pět viděli jenom z dálky. Jinak jenom ovce, krávy, kopce a my. Překvapilo mě, jak rychle se proměňovala krajina kolem nás, přesto, že jsme šli pěšky, tedy relativně pomalu. Za pět dní jsme nakonec ušli 81 km a i když to bylo místy vysilující, ještě stále z této cesty čerpám energii. Tak nabíjecí to bylo.

Koncem srpna jsem ještě pracovala s panem Robertem na finální podobě vnitřku knihy, aby bylo možné ji odeslat co nejdříve do tiskárny a září začalo klasickým kolečkem kolem školy a kroužků a také přípravou na minikurz Útulný domov podle vaší povahy. Pro podzimní minikurz jsem zvolila úplně jiné téma než v minulosti a pro mě mnohem více práce na přípravu. Moc mě to ale bavilo a ukázalo se, že i těch více než 2000 lidí, kteří minikurz se mnou nakonec absolvovali. Celý minikurz najdete v Akademii útulného domova a vy si můžete udělat kvíz, který vám pomůže poznat trochu více, jaké prostředí podle své povahy doma pravděpodobně budete nejvíce preferovat. Časově bylo ale vše hodně napjaté, protože můj muž odjel na druhou půlku září s rodiči zpět do Chorvatska rehabilitovat ruku a já tak neměla možnost hlídání. Prosila jsem tedy kde se dalo, jednak, abych měla čas na přípravu a jednak, abych se mohla zúčastnit dvou živých akcí na Moravě, na které jsem se opravdu moc těšila. Jednou z nich bylo setkání žen z Mastermindu od Ingrid Dach a o týden později podobná akce v rámci kurzu Prodávejte jako hvězda, kde se sešlo přes stovku žen, mnoho z nich znám z on-line světa. Obě akce byly skvělé, i když jsem byla na obou značně unavená a napůl nemocná. V sobotu 11. září jsem vzala holčičky na pochod pro Marušku, který pořádá Eva Hronová. S Evou jsem se potkala v Podnikání z pláže a jsem moc ráda, že jsme zůstaly v kontaktu. Charitativní pochod pro Marušku pořádala už podruhé a musím říct, že to byla skvěle připravená akce. 

Kurz, nehoda a křest knihy

Začátkem října jsem v kurzu Útulný domov krok za krokem přivítala 64 žen, které začaly pracovat na svých projektech a mě začalo další intenzivní období. Ženy se během kurzu naučí nejenom základy zařizování interiéru, ale i pracovat ve 3D programu. V kurzu ženy dostávají maximální podporu nejen ode mě, ale i od ostatních lektorů / profíků z oboru zařizování interiérů a na konci kurzu se už dívají na interiéry úplně jinýma očima. Je fascinující vidět, jak moc je to baví, i když někdy špačkují, když jim něco nejde. To je ale v pořádku, jak se říká, učený z nebe nespadl, že?:) Je to proces, jako cokoliv, co se učíme. Do toho finišovalo zařízení kanceláří v centru a také jsem začala plánovat křest mé knihy, která měla koncem měsíce konečně spatřit světlo světa.

V sobotu 8. října jsem po schůzce s elektrikáři jela s Lily vyzvednout Sofi na trénink do Hloubětína a měly jsme všechny odjet na oslavu narozenin do Benešova, kde už na nás čekal Honza. Při projíždění křižovatkou Poděbradská / Kbelská do nás v plné rychlosti zprava narazilo auto. Starší řidič si nevšiml, že má červenou a není na hlavní a tak vůbec nebrzdil. Naštěstí to odnesly jenom plechy, ale obě jsme z toho byly s Lily docela v šoku. Suma sumárum, opět jsem se nenudila. V půlce měsíce se mě zmocnila nějaká viróza a sedla mi na průdušky. I tak jsem absolvovala další kontrolní den na horách, nespočet zodpovězených dotazů v kurzu, naplánovala proměnu dívčího pokoje a absolvovala křest knihy Hodina Psodava kamarádky Veroniky Matysové a muzikál Doktor Faust, kde hraje a zpívá moje talentovaná švagrová Dáša Hladíková. Na podzimní prázdniny jsme odletěli s Honzou a Lily na týden ještě do Chorvatska. Doufala jsem, že se mi tam průdušky zlepší, ale nestalo se tak a po návratu mi doktorka rovnou předepsala antibiotika.

Začátkem listopadu jsem odjela společně s kolegyněmi z branže na konferenci Interiéry do Brna. Potkala jsem tam moji klientku z Akademie, která mě poprosila o první autogram do mé knihy. Bylo to moc milé setkání a mě došlo, že jsem to opravdu dokázala. Kniha už byla na pultech většiny knihkupectví a 8. listopadu jsme ji oficiálně pokřtili v Luxoru na hlavním nádraží. I přes moji únavu z antibiotik jsem si celou akci maximálně užila a věřím, že i mí hosté, kterých se sešla pěkná řádka. Moc ještě jednou děkuji rodině, přátelům i klientům, že mě přišli podpořit a Dáše Hladíkové a Jakubovi Mauerovi za profesionálně zazpívanou píseň Dáme si do bytu. Servírovali jsme růžové prosecco, aby se hodilo se knize, a domů jsem odjela určitě s celým jedním vykoupeným květinářstvím. Moc moc děkuji za nádherný zážitek.

22. listopadu si ještě Sofi zlomila prst na noze a doufám, že tím završila rodinná zranění letošního roku. Den před jejím zraněním jsme také oslavili narozeniny mého muže a ve stejném týdnu jsem zašla na další akci Czech Deco Teamu načerpat informace o nových výrobcích na trhu. Milé bylo pozvání od mé klientky a kamarádky Lucie do kryokomory, kterou jsem vždy chtěla vyzkoušet. Na konec měsíce jsem naplánovala webinář Barvy v interiéru, který mě moc bavil. Ukázalo se, že barvy jsou stále postrachem mnoha domácností a to je velká škoda. Barvy jsou život a potrava pro mozek a našim domovům prostě sluší. V rámci webináře jsem si o barvách povídala v rozhovoru i s Martinou Marvanovou a bylo vidět, že vás toto téma moc zajímá. Rozhovor si můžete poslechnout dodatečně na mém YouTube a celý webinář najdete v Akademii.

Tím, že jsme dva roky vlastně necestovali, letos nás to nějak popadlo a splnili jsme si i náš dlouholetý sen a naplánovali cestu na Havaj. Letenky, ubytování i půjčení aut jsme vše zařídili během víkendu na Black Friday. V tom jsme s mužem skvělý tým. Jakmile se pro něco rozhodneme, spolupracujeme neúnavně, dokud není vše zařízeno. Už 1. prosince jsme tedy věděli, že Vánoce budeme po dlouhých 12 letech slavit mimo domov. To bylo pro mě docela osvobozující, protože jsem nemusela plánovat sváteční dny doma. Letošní rok byl tak vyčerpávající, že jsem byla už od začátku prosince tak nějak v útlumu. Sice jsem pracovala, ale jenom na tom, co opravdu hořelo. Postupně ještě před odletem onemocněly obě děti a já měla co dělat, abych zůstala při síle. Světlým okamžikem bylo, když mi zavolala produkční z rádia a pozvala mě do pořadu Káva o čtvrté na rozhovor. Přesto, že jsem byla nervózní, cítila jsem, že je to hezké zakončení celoroční práce, nejenom na knize. Celý rozhovor si můžete poslechnout na webu Českého rozhlasu. Před odjezdem jsme ještě absolvovali vánoční besídku Akvabel a několik setkání s přáteli. Myslím, že od toho advent je, abychom se potkávali a povídali si. 22. prosince jsme nasedli do letadla a už brzy si tady na blogu budete moci přečíst o naší celé velké vánoční cestě ve zvláštním příspěvku. 

A ne, neodjela jsem s tím, že mám všechno, co jsem chtěla letos dokončit, hotové. Dovolila jsem si vypnout i s vědomím, že jsem nestihla porovnat všechny vzorky v kanceláři, které se nachází na každičké vodorovné ploše až někdy nemohu projít ke stolu. Ano není to z energetického hlediska dobré, ale někdy to prostě nedávám. A tentokrát jsem se vědomě rozhodla, že to vypustím a nebudu  se tím stresovat. Nevadí mi několikrát za rok pracovat celou noc, ale nemá pro mě smysl chodit dlouhodobě za hranice mých možností, když vím, že mi to bere životní sílu. Je to jako s červenou barvou a cukrem. Krátkodobě nás obojí nakopnou k okamžitému výkonu, ale pro delší soustředění nám budou na škodu. Odjela jsem tedy a vím, že až se vrátím, dám vše do pořádku za třetinu času, než by mi to trvalo ve chvíli, kdy jsem energeticky dole. Navíc, když je základ interiéru navržený dobře, prostor nikdy nevypadá úplně hrozně, i když jsou na povrchu neuklizené věci. Říkám tomu kreativní nepořádek (i když uklizené je to samozřejmě nejlepší!). :) 

Přeji všem dobrým lidem do nového roku hlavně zdraví, aby měli dost síly na své koníčky, na rodinu a na své domovy. Těším se na potkávání ve 2023. Iva ❤️