Jordánsko za 75 hodin

Když jsem přemýšlela co dát mému muži letos k narozeninám, honily se mi hlavou nápady na nějaký pobyt jenom pro nás dva, bez dětí.:) Loni dostal pětidenní pobyt v lázních Poděbrady, aby si od nás chvíli odpočinul😂 a letos jsem zvažovala nějaký víkendový wellness. Teda úplně na počátku mého přemýšlení o dárku, jsem si tajně myslela na výlet na Island, ale po krátkém pátrání jsem zjistila, že je to opravdu hodně drahé. 

Mezitím se jedna moje klientka vrátila s manželem právě z Jordánska. Byla nadšená a řekla mi, že do Ammánu létá přímý let z Prahy a že se dají koupit levné letenky. Vždycky jsem se chtěla podívat k Mrtvému moři a do pouště a tak bylo rozhodnuto. Nic netušící manžel dostal cestu k narozeninám 21.11. a poslední listopadový den jsme v šest ráno už stáli na letišti. 

Přímý let s Ryanair z Prahy do Ammánu trval jenom 3,5 hodiny a tak se dal vydržet i bez příplatků za sedadlo s větším místem na nohy. Nevadilo nám ani to, že jsme neseděli spolu. Pokud si ale uděláte check-in včas a necháte ať vám přidělí sedadla systém, můžete se potom k check-inu vrátit a připlatit si jenom za jedno sedadlo, tak abyste seděli společně.  

Letadlo dosedlo na letiště v Ammánu ve 12.20 místního času. Letiště je moderní a odbavení je rychlé a pokud máte Jordan Pass, neplatíte na letišti za víza. 

Pokud plánujete v Jordánsku cestovat a navštívit Petru, Jordan Pass doporučuji, protože dost ušetříte. Koupíte ho on-line zde: https://www.jordanpass.jo/Contents/Prices.aspx

Pokud plánujete zůstat v Petře pouze jeden den, jako my, stačí vám JordanPass za 70 JD (jeden jordánský dinár = cca 32,50Kč). Je  to sice drahé, ale hodně vám to ušetří. 

Na letišti jsme si prvně vyměnili peníze a to hned v ARAB Bank v příletové hale a koupili si SIM kartu s místním číslem a hlavně internetem kvůli navigaci. Po kratším průzkumu jsme zvolili místního poskytovatele ZAIN Jordan. My jsme si koupili 50GB za 29,25 JD, že si internet nasdílíme, ale bylo to úplně zbytečně moc. Na těch 3,5 dní by nám úplně stačilo mít dohromady 15GB za 18,50 JD.

Na letišti jsme si dali velkou kávu a vyzvedli auto, které jsme před odletem zarezervovali přes Ryanair, raději včetně kompletního pojištění. Auto jsme záměrně vyzvedli až o půl třetí a zaplatili tak pouze tři dny půjčovného. Pokud bychom auto rezervovali od hodiny příletu do cca dvou hodin před odletem, účtovala by nám půjčovna kvůli několika hodinám za čtyři dny.

Doprava v Jordánsku je občas šílená:). Není výjimkou, že proti vám najednou jede auto v protisměru nebo že osoby přecházejí přes čtyřproudovou silnici. Občas může skočit do silnice toulavý pes. Potkali jsme i několik oslů bez doprovodu, ale ti šli způsobně po krajnici, dokonce po správné straně:) Jinak silnice tady jsou relativně dobré, hlavně široké. 

Také jsme čekali, že nás tu a tam zastaví policejní hlídka, všichni mi říkali, že je to bězné, ale nekonalo se.:) 

Náš plán byl předem jasný, protože jsme toho chtěli hodně stihnout. První den jsme těch 163 km do Wadi Musa (do Petry) zvládli ujet za cca 3 hodiny. 

Na doporučení Stáni Stiborové jsme si pronajali přes Airbnb pokoj v bytě, kde nás po příjezdu čekali s večeří, která se v Jordánsku jí tradičně na zemi a i snídaně byla autentická. 

Ubytování určitě také doporučuji, jenom bych si už neobjednala balíček s obědem, alespoň ne v tom složení v jakém jsme ho dostali my, a cenu za tradiční večeři bych dohodla na max 10 JD na osobu, místo 15, s kterou jsme bohužel souhlasili předem.  

Navíc je v bytě kotě, takže kdo jste na kočky alergický jako můj muž, raději si najděte ubytování jiné.:) My jsme to předem nevěděli. 

Jinak jsme se u večeře dozvěděli spoustu informací o zemi a dostali doporučení pro další den v Petře. Znaveni dlouhou cestou jsme brzy usnuli.

Poloha ubytování byla dokonalá, protože ke vstupu do skalního města Petry to bylo asi minutu pěšky a auto jsme měli po celou dobu zaparkované hned naproti ubytování. Po ujištění domácích, že je to bezpečné, jsme v autě nechali i batoh s iPady a v 6.15 ráno jsme už stáli u pokladny. Tam jsme ukázali naše Jordan Passy a za to dostali vstupenku. Ještě rychlý nákup tradičního šátku, který mi prodejce ochotně hned uvázal a mohli jsme vyrazit objevovat. (až později jsem zjistila, že černobílý šátek, který jsem si vybrala je palestinský a že jordánský je ten červenobílý.🤦‍♀️:)). Naštěstí se v Jordánsku všichni tváří, že jsou se všemi kamarádi, tak to nebylo ani velké faux pas. 

Potom už jsme jenom v úžasu pozorovali, jak se kolem nás otevírá jiný svět. Skalní soutěskou jsme asi po půl hodině došli k největší atrakci Petry, Pokladnici.

Pokud byste chtěli šetřit nohy, můžete se nechat za poplatek odvézt k Pokladnici od vstupu koňským povozem. My jsme po dlouhém sezení v letadle i autě zvolili jít po svých. 

U Pokladnice s námi bylo pár dalších turistů, ale bylo jich tak málo, že jsme si mohli nerušeně udělat dost fotek. Také jsme si dali místní kávu a popovídali si s Ajitem, který nám kávu připravil. Ten nám doporučil některá místa na focení. 

Když jsme se nabažili nádherné stavby, vyrazili jsme směrem ke klášteru a památky, které jsme míjeli, jsme si nechali až na zpáteční cestu. Věděli jsme, že musíme být nahoře co nejdříve. 

Přesto jsme se po cestě několikrát zastavili u prodejců na “pokec” a šálek čaje, který nabízejí každému zdarma.

Pokud si u nich něco koupíte, určitě to ocení. Já jsem po cestě nahoru, v domnění, že se budeme vracet jinou cestou, evidentně naslibovala několika prodejkyním, že se u jejich stánku zastavím po cestě zpět. Cesta jinudy se nakonec nekonala a tak jsem po cestě dolů asi třikrát slyšela “tady, slíbila jste to!” Když jsme se blížili k další prodejkyni, už jsem ji předběhla a rovnou se jí zeptala jestli jsem jí také něco slíbila.:)

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                    

Nakonec jsme odešli z Petry s náramky pro naše dcery, magnety na lednici (které stejně vozíme z každé cesty) a nakonec i s kamenným vejcem, které jsem tam prostě nemohla nechat. Tak je krásné! 

Nicméně po vyšlapání cca 900 schodů jsme napravo uviděli kláster (Monastery) a na schody jsme rázem zapomněli.:) 

Naproti klásteru je restaurace, kde můžete posedět  a popít tradiční arabskou kávu s kardamonem a kochat se výtvorem dávných společenství. 

Nad restaurací je ještě několik vrcholů a u každého z nich je velká cedule s nápisem “nejkrásnější výhled světa”.:) 

Na jeden takový jsme se vydali a při krátké přestávce na pití jsme se zeptala muže kde má hodinky, které měl ráno na ruce. Chvíli jsme přemýšleli a dospěli jsme k tomu, že musel hodinky “ztratit” během naší poslední zastávky na čaj. Jako zarytý apple-ista naštěstí věděl, že od září je možné hodinky vystopovat iPhonem. A opravdu, hodinky se mu ukázali asi 500 metrů od nás. Ani vteřinu jsme neváhali a běželi dolů po kamenných schodech a rovnou ke stánku.

Paní jsme vysvětlili, že muž ztratil hodinky a že nám telefon ukazuje, že jsou někde tam. Paní vzala mobil a telefonovala prý jednomu z mužů, kteří tam seděli s námi. Poté, co jsme jí sdělili, že hodinky jsou bez hesla nepoužitelné a znovu jí zdůraznili, že telefon je vidí na této pozici, řekla nám paní, že jí řekl muž po telefonu, že jí dal hodinky do kabelky (4 x že ve větě? 🤦‍♀️). Tu ona prohledala a hodinky nám opravdu vrátila. Jak se mohly hodinky ztratit nám není jasné, ale za jejich znovunalezení jsme byli vděční.

Těch 500 metrů schodů na vrchol jsme si ten den vyběhli 2x:) Ale to nám vůbec nevadilo a po cestě zpět jsme si prohlédly zbývající poklady skalního města Petry a ještě jsme stihli ochutnat jejich pivo.

Po sedmi hodinách a sedmnácti kilometrech v nohách jsme se vrátili zpět ke vchodu, kde jsme něco málo pojedli v předražené restauraci a vydali se na další cestu autem.

Tentokrát do pouště Wadi Rum. 

Cesta z Petry do Wadi Rum Village  je dlouhá asi 153 km a jeli jsme ji dvě hodiny. Když přijedete k Wadi Rum turistickém centru, které je sedm kilometrů před vesnicí, bud’ zaplatíte poplatek za vstup do pouště nebo jako my předložíte Jordan Pass a úředník vám ho orazítkuje. V našem případě to bylo docela vtipné, protože jsme si Jordan passy zalaminovali a razítko se z nich samozřejmě smazávalo. Naštěstí jsme to potřebovali pouze pro vjezd a potom už ne. 

Ve vesnici na nás už čekal majitel našeho pouštního kempu, Salem. Zaparkovali jsme naše auto a s batůžky nasedli do jeho jeepu. Jízda do kempu trvala necelou hodinu a cestou jsme zastavili, abychom si vychutnali pouštní západ slunce. 

Po příjezdu jsme popíjeli horký, sladký čaj a pohled na majestátní poušť všude okolo nás zcela pohltil. Ukázalo se, že jsme byli pro tuto noc jediní hosté kempu, takže jsme povečeřeli jenom se Salemem a kuchařem a povídali si. 

Salem je opravdický beduín. Jako dítě vyrůstal v poušti. Jeho rodiče byli kočovní beduíni a tak v poušti zná každý kámen.

Bylo zvláštní se dozvědět, že si nechávají ve vesnici jenom velbloudy, protože jejich chov je prý levnější. Chov velbloudic je prý naopak dražší a tak je pouští na volno do pouště. Předtím jim ještě udělají tetování, takže vědí čí velbloudice je, ale žijí tam volně. 

Vtipná byla informace, že ve vesnici, kde žije přes tisíc lidí, vlastně žije jenom jedna rodina. Všichni mají totiž stejné příjmení. 

Povídali jsme si i o vlivu stravy na zdraví místních lidí. Salem vyprávěl, že nemocnice začala být ve vesnici potřeba až s příchodem nových potravin, tedy polotovarů, sladkých limonád a sladkostí. 

Překvapilo nás taky, že mají v kempu teplou vodu, dokonce i ve sprše, a ve stanu zásuvku na nabíjení mobilu. Všechnu elektriku vyrobí solární panely, ty přes den dobíjí baterii, která v noci osvítí celý kemp.

Těšila jsem se na hvězdnou oblohu, ale než jsme povečeřeli, vítr přivál mraky. V noci se ochladilo, ale pod třemi dekami z ovčí vlny se nám spalo jako v bavlnce.

Ráno, po snídani, jsme se Salemovým bratrem odjeli do pouště prozkoumat místní magická místa. Na otevřené korbě jeepu druhý prosincový den dost foukalo, ale to nám nemohlo pokazit zážitek. Poušť mě naprosto uchvátila a ještě jsme z ní ani neodjeli a já už jsem věděla, že to není moje poslední návštěva. A ta příští bude určitě delší a budu spát u ohně pod hvězdami jako beduíni!

V poledne jsme dojeli k napajedlu, kde jsme z jeepu “přesedlali” na velbloudy, na kterých jsme dojeli do vesnice. Tam už na nás čekal Salem. Až tam jsme mu zaplatili za všechno, za ubytování, večeři, výlet v jeepu i velbloudy. 

Když jsme přišli na parkoviště k autu, otevřela jsem dveře u spolujezdce, dávám si do auta batoh a postřehnu udivený výraz mého muže, který ještě stále “lovil” klíče od auta ve svém batohu a dost se divil, že už jsou otevřené dveře. Naštěstí v autě bylo jenom rádio a to se neztratilo.😀

Po cestě z vesnice jsme se ještě zastavili v informačním centru, abychom použili toaletu a dali si něco k jídlu. Mě už dost kručelo v břiše. 

K našemu velkému překvapení jsme tam objevili bufetovou restauraci, kterou otevřel před nedávnem moc milý pán, Palestinec, který žil dlouhá léta v Kalifornii. 

Pokud tudy budete projíždět, musíte se tu zastavit! Musím říct, že to bylo nejlepší jídlo, které jsme v Jordánsku jedli a navíc nejlevnější. Za 10 JD jsme si mohli nabrat plné talíře + salát + neskutečně dobrý dezert z mléka a kokosu.

Posilněni jsme se vydali na 3,5 hodinovou cestu k Mrtvému moři. Cestou jsme právě potkali ty osli, kteří šli způsobně po krajnici, bez jakéhokoliv doprovodu. 

Do hotelu u Mrtvého moře jsme dorazili kolem půl sedmé. Sice už byla tma, ale i tak jsme si zašli ještě zaplavat do vyhřívaného venkovního bazénu, abychom ze sebe smyly prach a písek pouště.  

Po večeři v lebanonské restauraci jsme v pohodlné posteli, bez koček a písku, spali jako když nás do vody hodí. 

Po skvělé hotelové snídani jsme vyrazili na pláž, abychom konečně zjistili, co na tom Mrtvém moři všichni mají. 

Hned jsme dostali instrukce, že máme jít na 15 minut do moře a potom se natřít bahnem. 

Záhy jsme měli zjistit, jak se cítí ve vodě nafukovací lehátko.:) Když jsem vstoupila do té přesolené vody, cítila jsem jak je kluzká a hustá. Ale až když jsem se chtěla položit, přišel ten pocit překvapení. Tělo se nepotopilo jako v normální vodě, ale vyskočilo na hladinu, jako když dáte pod vodu nafouknutý balón. 

No, užili jsme si to náramně, i to bahno, kterým jsme se potom celí, včetně obličeje, potřeli.:) 

Další pokyn zněl, až bahno uschne, smýt v moři a obličej umýt ve sprše. Voda z Mrtvého moře na obličej nepatří, bahno ano. 

Když jsme se vraceli z pláže, hodila jsem plavky do koše na odpadky. Vzala jsem si totiž s sebou plavky hodně staré a počítala jsem s tím, že je použiji na bahno a potom vyhodím. Vtipné bylo, že za námi šla slečna z Alžírska a asi se dost divila. Když uviděla, že vyhazuji plavky, tak se od ní směrem k nám ozvalo… “Where are you from?” V tu chvíli to vypadalo, jako že se ptá, ve které zemi se po použití vyhazují plavky.😁 Nakonec jsme se společně hodně zasmáli. 

Po rychlém obědě jsem vyrazili na letiště, abychom včas vrátili auto z půjčovny a nemuseli tak platit za čtvrtý den. Cesta trvala hodinu a tak jsme přesně po 72 hodinách auto vrátili. Plní dojmů ze skvělých zážitků jsme nastoupili do letadla směrem domů, k dětem, které příště určitě vezmeme s sebou. Jordánsko a jeho milí obyvatelé si nás rozhodně získali.