Jak přichází smrt…

Tento článek není o bydlení. Je o tom, jak mi umřel táta a jak to celé bylo. Chtěla jsem to sdílet, protože jsem zaznamenala, že se o smrti moc nemluví, jako kdyby neexistovala.

Začátek konce, týden první

6. března měla naše dcera narozeniny. Díky situaci s Covid 19 jsme neplánovali žádnou, tedy ani rodinnou oslavu.

Nějak před polednem volal můj táta na FaceTime, aby popřál Lily k narozeninám. Klábosili jsme asi půl hodiny a rozloučili se s tím, že si jde udělat oběd.

Ten den byla sobota. Druhy den večer mi zazvonil telefon. Volal táta z nemocnice. V sobotu po obědě se mu udělalo špatně od srdíčka a zavolal si sanitku.

Odvezli ho nejprve do místní nemocnice, ale ještě ten den převezli do nemocnice v krajském městě, aby po dvou dalších dnech skončil v nemocnici v Praze.

Tehdy jsem si ještě neuvědomovala jak šťastná mohu být, že se nakonec dostal až do města, kde bydlím.

Přivezli ho sem v úterý s tím, že v pátek mu udělají bypass srdce. Operace byla nakonec přeložena na pondělí a tak jsem mu mohla ještě o víkendu přivézt kousek právě upečené buchty a balenou vodu. Díky pandemické situaci mě k němu samozřejmě nepustili, mohla jsem ale tašku předat ošetřující sestře.

Bylo to přesně týden poté, co ho odvezla sanitka. Bylo mi líto, že ho nemohu vidět, ale alespoň jsme si mohli telefonovat.

Týden druhý

Pondělní operace proběhla bez komplikací a já už jsem viděla jak tátu pouští za pár týdnů z nemocnice a v létě odjede se svojí přítelkyní rehabilitovat do lázní.

Až do středy jsem sice každý den volala s lékařem, ale tátův mobil byl hluchý. Konečně ve středu mi zavolal. Stěžoval si lékařům na bolest břicha a mě zase, že mu nechtějí dát najíst.:) Lékaři prováděli různé testy, aby zjistili příčinu jeho potíží, takže úplně chápu, že jídlo bylo to poslední, co by bylo v jeho břichu třeba a trochu jsem litovala sestřičky. Věděla jsem, že tátá umí být docela protivný, když nebylo po jeho.

Na druhou stranu jsem dostala strach. Když jsem s ním v tu středu mluvila, zdál se být stále pod léky. Mluvil docela zmateně a ne vše mu bylo rozumět. Přesto mě požádal zase o nějakou vodu, jídlo a sudoku, které jsem mu ještě ten den přivezla.

V té chvíli jsem ještě nemohla vědět, že s ním mluvím naposledy. 

V pátek totiž začal ztrácet vědomí. Byl převezen na resuscitační oddělení a musel být okamžitě znovu operován, tentokrát došlo na břicho. Jeho střevo bylo neprůchodné a zapříčinilo otravu krve.

Byl uveden do umělého spánku a napojen na všechny přístroje, co snad existují. Na podporu dýchání, na dialýzu, na všemožné léky.

Týden třetí

Vzhledem k tomu, že jeho stav byl již více než vážný, bylo mi dovoleno, za přísných hygienických opatření, tátu krátce navštívit a osobně pohovořit s lékařem.

Věděla jsem tedy, že stát se může cokoliv.

A tak během této první návštěvy začal u mě proces smíření. 

Byla jsem velmi vděčná, že jsem mohla být u něj, i když on nebyl při vědomí. Mohla jsem si dovolit být sobecká a říct mu vše, co jsem měla na srdci, bez ohledu na to, jestli ho to zraní nebo ne. Potřebovala jsem mu to říct, abych osvobodila sebe. Často, i když jsme při vědomí, jako bychom se vzájemně neslyšeli.

A věřte mi, že se mnohem lépe mluví k tělu, co nevnímá, než k někomu, kdo už tu fyzicky vůbec není.

V tomto týdnu mi bylo po mých neustálých telefonátech do nemocnice dovoleno za ním přijít ještě dvakrát. Nevím jestli mu moje přítomnost pomáhala, ale věděla jsem, že mě ano. Měla jsem pocit zodpovědnosti, kterou mi v dětství tak vštěpoval a chtěla jsem se o něho postarat.

Ostříhala jsem mu nehty, masírovala plosky nohou, četla mu nebo pouštěla písničky a vyřizovala vzkazy od jeho blízkých. Byla jsem vděčná za každou minutu tam. Také jsem byla spojkou mezi ním a jeho přítelkyní a sestrou, které jsem pravidelně o jeho stavu informovala.

Týden čtvrtý

Začátkem týdne se lékaři několikrát pokusili snížit mu lék na spánek, aby mohli udělat neurologické vyšetření. To se ale nepodařilo a do plného vědomí se už nikdy neprobral. Během tohoto týdne jsem k němu ani nesměla.

Musela jsem se nutit zůstat v přítomnosti a nemyslet na to co bude. Do nemocnice jsem volala dvakrát denně. V pátek odpoledne mi lékař oznámil, že tátovi prasklo střevo a že jde znovu na operaci. Věděla jsem, že toto jeho nemocné tělo už nezvládne.

V noci z pátku na sobotu jsem měla sen. Volala mi lékařka a sdělila mi, že můj táta zemřel.

Ráno v 9 hodin jsem šla do pracovny zavolat mé tetě, abych ji pověděla o páteční operaci. Ještě jsem ani nezvedla telefon, když zazvonil.

Byl to lékař a řekl, „Je mi to moc líto, ale váš tatínek dnes zemře“.

To, že vyhověli mé žádosti, abych mohla ihned přijet do nemocnice, jim nikdy nezapomenu.

Jakmile jsem přijela, pomáhali mi obléknout plášť, pokrývku hlavy i bot a téměř jsme běželi k jeho posteli.

Stihli mi jenom říci, že umírá a bude to záležitost několika minut.

S pokorou jsem na něj začala mluvit, loučit se, dodat mu odvahu na jeho cestě, ujistit ho, že odchází milován.

Nakonec z několika minut byly 2,5 hodiny.

Mluvila jsem na něj, třela jeho zčernalé ruce až získaly zpět svou barvu, masírovala jsem mu hlavu a celou dobu jsem mu pouštěla písničky jeho oblíbeného Elvise.  Asi po hodině jsem si nechala zavolat lékaře, potřebovala jsem se ptát na věci, které mě zajímaly. Nejsem lékař, takže jsem třeba nechápala proč vypnuli dialýzu. Také mě zajímalo, jak vlastně budu vědět, že zemřel, když za něj dýchá přístroj. Zatím jsem viděla všechny ty monitory jenom ve filmu a chtěla jsem se ujistit, že to poznám.

Pan doktor mi vše ochotně vysvětlil a já jsem se trochu uklidnila. Zahřála jsem si ruce a položila je tátovi na hrudník a břicho. Zavřela jsem oči a soustředila jsem se na jeho nemocné orgány. Pomalu mnou začala prostupovat silná energie a já jsem pocítila upřímnou radost. Viděla jsem jak v jeho orgánech probíhá „úklid a opravy“. Jak jimi proudí ta samá pozitivní energie, kterou jsem v té chvíli cítila já.

Musel to cítit i on.

Když jsem přišla do nemocnice, byly hodnoty jeho tlaku mezi 40 a 50. Energie, kterou jsem jeho tělu dodala, zvedla tlak v jeho ochablém těle na 71. Věděla jsem, že to nestačí, že na tak vážná poškození nemám dostatek energie ani času, ale reakce jeho těla byl pro mě důkaz, že to funguje. Asi po 20 minutách jsem vyčerpáním skoro usnula na jeho ruce. Za naší plentou stále potichu hrál rock and roll.

Když jsem se trochu probrala, bylo pro mě překvapením, že přesto, že náš vztah nebyl ideální, v této chvíli jsem cítila pouze bezpodmínečnou lásku. Jako kdyby přede mnou neležel táta, ten velký silný chlap se svými svéráznými názory, ale malé dítě, které potřebuje ochranu.

Věděla jsem, že jeho dětství nebylo příliš hravé. Vyrůstali se sestrou v poválečné době a od útlého věku museli pomáhat s těžkou prací v hospodářství. Nikdo se ho neptal jak se má nebo co cítí. Naučil se přesně to, co potom předával dál svým dětem. Ale to je jiný příběh.

Zhruba ve 13 hodin a 8 minut se začaly dít věci. Monitory spouštěly každou chvilku výstražné signály, to jak začal rychle klesat tlak. Teď už šlo opravdu o minuty.  Jednou rukou jsem hladila tátu po jeho bílých vlasech, které měl ostříhané na ježka a stále hodně husté. Druhou jsem držela jeho opět zčernalou ruku a znovu jsem ho ujistila, že ho mám ráda a že už ho nic nebude bolet, že je to bezpečné a jsem tam s ním.

Přesně ve 13 hodin a 23 minut jeho srdíčko dotlouklo. 

Elvis právě zpíval „Loving You“, když táta odešel za mým bratrem.

Všichni v nemocnici byli moc milí. Ptali se mě, jestli chci ještě chvíli zůstat, ale já jsem se rozloučila a odešla jsem. Neměla jsem už sílu. Udělala jsem pro něj i pro sebe tento den, co jsem za sebe cítila jako správné a potřebovala jsem si odpočinout.

Co dělat, když vám někdo zemře

Věděla jsem, že mě čeká zařizování pohřbu a vůbec jsem netušila jak to v dnešní době probíhá, co se smí a co ne, ani s čím bych měla začít.

Táta zemřel v Praze, ale bydlel ve východních Čechách. Navíc opravdu nemám ráda pohřby, kdy osoba, která zesnulého ani nezná, o něm mluví tím neosobním pohřebním hlasem a smuteční hosté jenom poslouchají, ale obřadu se aktivně neúčastní.

Cítila jsem, že chci pro tátu něco jiného. 

Chtěla jsem oslavovat jeho život tak, jak by to udělal on. Nedělat to jak se to má, ale tak, aby se to líbilo jemu. Už v neděli jsem tedy začala brouzdat po internetu, abych zjistila jaké jsou možnosti a na prvních pár kliknutí na mě vyskočil web pohřební společnosti Pohřební průvodci (Funeral Clowns). Líbilo se mi, co psali o smrti a posmrtných rituálech. Zavolala jsem jim a po několika telefonátech jejich služby rovnou objednala.

Čtvrtek a první rozloučení

Po hovoru s mojí tetou, jsem dohodla kremaci ve čtvrtek v Praze a pohřební rituál s rozloučením a uložením urny do hrobu už v neděli na místním hřbitově ve vesnici, kde táta bydlel.

V obřadní síni nám tátu ukázali bez obřadu a nechali nás s ním 15 minut. Stačilo to na to, aby se také jeho sestra a ostatní blízká rodina mohly s ním rozloučit, dokud tu ještě bylo tělo. Pustila jsem mu opět oblíbené písničky a přečetla jsem mu vzkazy od kamarádů, které mi poslali.

Ani si nedokáži představit, jak těžké by bylo loučení, když bych neviděla tělo. Můj mozek potřebuje důkaz, aby se s tím mohl lépe smířit. A to stejné fungovalo i na tetu. I ona byla nakonec ráda, že se se svým mladším bratrem přijela rozloučit osobně.

Pátek

Do rozloučení na malém vesnickém hřbitově zbývaly 3 dny. Už v pátek dopoledne mi pan Vojtíšek z Funeral Clowns přivezl domů urnu s popelem. Nabídl se sice, že urnu doveze na nedělní rozloučení, ale já jsem trvala na tom, že si tátu odvezeme domů sami.

A tak jsme s ním ještě v pátek poobědvali, měl čestné místo na jídelním stole, a za pár hodin už jsme všichni seděli v autě. Na místo jsme dorazili až po páté a ještě navečer jsem s mojí tetou objížděla vesnici a rozdávala poslední parte sousedům. Taky jsem jí tátu přivezla, aby si s ním mohla popovídat.

Sobota

V sobotu ráno jsme se na Zoomu sešli s panem Vojtíškem a jeho kolegyní, abychom doladili hlavní proslov. Schůzka trvala necelou hodinu a už odpoledne jsem měla v e-mailu prvotní návrh. Trvalo mi další dvě hodiny, než jsem povídání o tátovi převedla do běžné řeči, ale byla jsem spokojená. Hlavně ne žádná prázdná slova, chtěla jsem, aby se s tím všichni, kdo se s ním přijdou rozloučit, ztotožnili.

Před obědem jsem vyzvedla nádherný věnec z místního květinářství a po obědě zamířila ještě navštívit maminku mé kamarádky z dětství. Byla jsem tak ráda, že jsem to udělala. Každý rok jsem na ni myslela a chtěla jsem se zastavit na kus řeči, ale nikdy „nebyl čas“. Povídaly jsme si dvě hodiny a kdybych nemusela pro koláčky, ještě bych zůstala.

Odpoledne jsem šla do tátova domu. Do domu, kde jsem vyrůstala a kam on už se nikdy nevrátí. Vlastně jsem nevěděla, co tam mám dělat a tak jsem jen tak bloumala, prohlížela si fotoalba a byla jsem ráda, když mě zavolala teta, že už je čas jet vyzvednout koláčky.

Osobně jím téměř jenom buchty, které upeču sama, ale naše vzdálená příbuzná peče ty nejskvělejší koláčky, které jsem kdy jedla. Na pohřeb jsme jich nakonec objednali 500 a při vyzvedávání jsme se trochu zapovídaly a ještě jsem si od ní půjčila Robinsona Crusoe pro naši dceru, která ho má jako povinnou četbu a doma (u táty) jsem ho už nenašla. Bylo to moc milé setkání.

Neděle a poslední rozloučení

Nedělní dopoledne uteklo při přípravě na odpoledne jako voda. Rozloučení mělo na místním hřbitově začít ve 3 hodiny a já jsem řešila jak nabídnout smutečním hostům občerstvení a přitom dodržet všechna hygienická opatření.

Ještě před obřadem jsem nakonec rozdělila koláčky do papírových sáčků, které jsem umístila do krabice na venkovní stůl hned vedle balené vody. Rozlili jsme také nějaký džus a tátovu slivovici do jednorázových kelímků.

Na kovové zábradlí jsem uvázala provázek a kolíčky na něj připevnila tátovi fotografie z různých období jeho života. V průběhu obřadu jsem vyzvala všechny zúčastněné, aby si jakoukoliv fotografii vzali a odnesli s sebou domů. A opravdu z nějakých 35 fotografií mi zůstaly asi 4.

A jak obřad probíhal?

Pan Vojtíšek z Pohřebních průvodců (Funeral Clowns) přijel z Prahy na místní malý hřbitov s krásně opraveným kostelíkem asi s hodinovým časovým předstihem. Pro jistotu nachystal na trávu deky a deštníky, které naštěstí nebyly třeba. Ten den mělo být kolem 14°a pod mrakem. Já jsem si ale už od pátku představovala, že v neděli svítí slunce a to se také stalo.

Kolem půl třetí se začali scházet hosté a ve tři už nás tam bylo k sedmdesáti. Pan Vojtíšek začal s proslovem. Mluvil hezky a jakoby mluvil přímo ke každému z hostů. Mluvil pomalu a za některými pasážemi dělal větší mezery, aby nechal průchod emocím, které se draly v každém z nás na povrch. Bylo vidět jak řada hostů souhlasně pokyvuje a na tátu vzpomínají.

Po úvodní řeči pan Vojtíšek vyzval ostatní, aby něco o tátovi také řekli. Po chvíli už si někteří brali slovo a vyprávěli legrační historky a my ostatní jsme se smáli. Bylo to osvobozující, ale uctivé a láskyplné.

I já jsem chtěla říct pár slov. Věděla jsem, že každého zajímá jak umřel, i mě by to zajímalo, a tak jsem to pověděla všem. Vyprávěla jsem to, co vy jste si zde přečetli. To, jak moc důležité pro mě bylo být s ním i v té poslední hodině a minutě.  Cítím, že je to stejně přirozené jako narození dítěte, jenom těžší. A všichni poslouchali. Prožívali jsme to společně a opět jsme dali průchod emocím.

Měli jsme v plánu poslat do nebe lucerny se vzkazy, ale v tu neděli bylo větrno a kousek za kostelíkem je les. Měli jsme tedy náhradní variantu a vzkazy jsme psali na balónky nafouknuté héliem. Opět jsem byla překvapená, kolik hostů se zapojilo. Bylo to něžné a dojemné. Balónky jsme vypustili ve stejnou dobu (pokud někomu neulétl dříve:) a poslali jsme s nimi do nebe i tátovu duši.

Po krátké modlitbě jsme uložili urnu do rodinného hrobu a najednou bylo po všem. Táta odešel. Odešel z tohoto světa, ale zůstává v našich srdcích. Chybíš mi, tati.🖤